Foto Ivan Chvatík
Náhle a nečekaně uchvátila smrt muže, který připomínal Hérakla. Ve středu 22. července zemřel ve věku padesáti devíti let Aleš Havlíček, disident, filosof, vydavatel a vysokoškolský učitel. Snad nikdo jiný v posledním čtvrtstoletí nevykonal tolik pro českou filosofii jako tento muž nezdolné vůle a pevného charakteru. Nakladatelství Oikúmené, v něž přetvořil stejnojmennou samizdatovou edici a které od roku 1991 až do minulého týdne vedl, vydalo na 500 titulů původní a překladové filosofické literatury. Byl to nejrozsáhlejší, ale zdaleka ne jediný z jeho životních podniků. Aleš Havlíček, vyznáním filosof, byl mužem činu: zakládal, budoval, utvářel, bojoval, nevzdával se a neochaboval. Nebyl solitér, opíral se o široký okruh přátel a spolupracovníků a o pevné zázemí své rodiny.
Narodil se v roce 1956 v Třebíči, vyrostl ve Vsetíně, na Moravu se pravidelně vracel a nezapřel svou valašskou povahu. Část dětství prožil v šedesátých letech v Havaně, odkud si odnesl vzdálenou vzpomínku na záři jižního slunce a život latinské Ameriky. Snad této vzpomínce vděčil za cosi z neprovinčního nadhledu a velkorysosti, jež pro něho byly typické. V sedmdesátých letech vystudoval v Praze Střední průmyslovou školu jaderné fyziky a pokračoval ve studiu na ČVUT. Ze zdánlivě přímočaré dráhy jaderného fyzika jej vychýlil zájem o filosofii a střet s totalitním režimem. Za fyzikálními vzorci a výpočty spatřil obtížnější otázky bytí a jednání a mimo učebny vysokých škol objevil přednášky a semináře filosofů, které odtud vypudil komunistický režim.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v prostředí oživeném Chartou 77 a undergroundem, rostly v Praze „podzemní“ studijní aktivity jako houby po dešti a přitahovaly množství mladých lidí. Státní bezpečnost se tomuto bujení snažila čelit škálou represálií, mezi něž patřilo také vylučování ze škol. Aleš Havlíček prošel řadou filosofických seminářů té doby – Julia Tomina, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka, Petra Rezka a dalších. Stálo ho to vyloučení z ČVUT a odchod za prací do kotelny jednoho z pražských hotelů. Technická studia přesto po několika letech absolvoval jako dálkový student elektrotechnické fakulty VUT v Brně a pracoval pak do konce osmdesátých let jako programátor. Ve společenství disidentů a undergroundu získal množství celoživotních přátel. Založil rodinu, věnoval se studiu, amatérskému filmu a podílel se na řadě tehdejších aktivit.
Z pražských podzemních filosofických škol, jimiž prošel, měly pro Aleše Havlíčka rozhodující význam hlavně přednášky Ladislava Hejdánka. Dosud jej vidím a slyším jako účastníka kursu, který na počátku osmdesátých let pořádal ve svém bytě Petr Rezek a v němž pravidelně hostovali oxfordští učitelé filosofie převážně analytického zaměření. S přímočarostí sobě vlastní vnášel Aleš do diskuse klíčová témata Hejdánkovy filosofie. Byla hlavním předmětem jeho zájmu a zůstala pro něho důležitou inspirací i později, kdy zdánlivě ustoupila do pozadí před studiem jiných autorů a témat.
Ladislav Hejdánek imponoval Alešovi nejenom jako filosof, ale také jako člověk nápadů a činů. Jednou z jeho aktivit bylo vydávání samizdatové edice Oikúmené – na psacím stroji rozmnožovaných knih filosofického a teologického obsahu – a samizdatového časopisu Reflexe. Po roce 1989 se obou těchto edičních podniků ujal Aleš Havlíček a převedl je do nových poměrů. Samizdatová edice Oikúmené i časopis Reflexe byly jen skromné občasníky, které svými několika tituly a čísly nemohly a ani nechtěly soutěžit se zavedenými samizdatovými edicemi a periodiky. Na rozdíl od nich však po roce 1990 nezanikly, nýbrž ožily a rozrostly se. Oikúmené je dnes možná naším jediným významným nakladatelstvím, které vzešlo přímou cestou ze samizdatu a udrželo si nepřetržitou kontinuitu. Je to dílo Aleše Havlíčka, který je vedl nejprve jako součást Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku a od roku 1996 pod hlavičkou občanského sdružení pro vydávání filosofické a teologické literatury. Ladislav Hejdánek sice v domluvě s dědici Laichterova nakladatelství navrhoval obnovu této staré úctyhodné značky, ale Aleši Havlíčkovi záleželo na kontinuitě s Hejdánkovou Oikúmené. Nechtěl vlastně budovat nakladatelský dům, chtěl šířit filosofickou literaturu prostředky co možná úspornými, připomínajícími v mnohém vpravdě neziskové úsilí šiřitelů samizdatové literatury.
Investoval se především sám a investoval své početné přátelské vazby k lidem ochotným za uměřený honorář pro nakladatelství něco opravit, něco přeložit, něco zredigovat. „Jak dlouho ti ještě budou ty kamarádšofty vycházet?“, kroutil hlavou už v devadesátých letech jeden z jeho starých přátel, jehož Aleš o cosi podobného žádal. Peníze od pojišťovny po nehodě, která mu pochroumala nohu, vložil s přáteli do koupě tiskárny na knihy. Svolal několik starých známých z filosofických přednášek a seminářů a sestavil z nich redakční radu časopisu Reflexe, později ediční radu nakladatelství a posléze zmíněné občanské sdružení. Předsedal jim dlouho Ladislav Hejdánek, ale jejich duší i výkonnou rukou byl Aleš. Jakub S. Trojan a Milan Balabán tvořili spolu s Hejdánkem neformální radu starších, ostatní byli plus minus Alešovi vrstevníci. Stálých zaměstnanců nemělo nakladatelství nikdy mnoho: distribuce a účetnictví se ujala Alešova manželka Marie Havlíčková a v roli technického redaktora se v průběhu let vystřídalo několik věrných osob.
Stále širší byl naopak okruh autorů, překladatelů a redaktorů nakladatelství. Z původní jediné řady Edice Oikúmené se postupně vyčlenily řady specializované na filosofické spisy různých historických epoch, samostatné řady dějin filosofie, náboženského myšlení, politického myšlení, dvojjazyčná a komentovaná vydání a další. K rozsáhlým projektům nakladatelství patřila reedice veškerých Platónových spisů v překladu Františka Novotného a vydávání Sebraných spisů Jana Patočky. Původně procházely všechny publikace bez výjimky Alešovýma rukama, mnohé z nich sám redakčně připravoval a všechny před tiskem kontroloval. Přitom nešetřil sebe a často ani své spolupracovníky, s nimiž sváděl urputné boje o podobu redakčních zásad. „Tak má něco říct! Jak mám poznat, že už nemůže?“ poznamenal na adresu redaktora, který se zhroutil pod tlakem jeho požadavků. Alešovo vlastní pracovní nasazení převyšovalo několikanásobně běžné standardy. Když se mu výjimečně nedařilo „hnát věci před sebou“, jak říkal, necítil se ve vlastní kůži. „Kde vidíš jaký problém?“ ptal se se zdviženým obočím, když někdo klopýtal přes nástrahy pochybností.
Přitom vydavatelská činnost nebyla jediným ani hlavním Alešovým zaměstnáním. Od roku 1990 až do smrti působil na plný úvazek a s plným nasazením jako vysokoškolský učitel, v letech 1990-2007 na FSV UK v Praze a poté na FF UJEP v Ústí nad Labem, kam dojížděl z Prahy. Jeho doménou byla politická filosofie, o jejíž uznání jako svébytné filosofické disciplíny, odlišné od sociologicky zaměřené politologie, se po celou tuto dobu zasazoval, nevyhýbaje se konfliktům a hotov odejít z jednoho pracoviště na jiné, vzdálenější, ale svobodnější. Po roce 1989 nevstoupil do aktivní politiky a nenechal se vynést k funkcím na vlně disidentských zásluh. Chtěl se věnovat filosofii, a to nejen jako vydavatel, redaktor a čtenář, ale také a především jako učitel a jako badatel. Poctivě a beze spěchu stoupal po špršlích akademické dráhy. V roce 2003 obhájil doktorskou disertační práci a v roce 2008 se habilitoval jako docent pro obor filosofie. Vykonával opakovaně funkci vedoucího katedry a od září 2011 až do své smrti náročnou funkci děkana. Ale věnoval se především studentům. Patřil ke vzácnému druhu zaměstnanců, kteří ve státních institucích nehledají osobní zajištění, ale jejich pravý smysl a účel, pro nějž jsou ochotni více vydávat než přijímat, a to i navzdory překážkám a za cenu vyčerpání.
Ale nedosti na tom. Když se otevřely hranice a mohl po letech dlouhé klauzury opět cestovat, vydával se jako mnozí příslušníci jeho generace za doplněním vzdělání a literatury, navázáním nových kontaktů, pozvánkami k přednáškám a konferencím a na exkurze se svými studenty. Jeho cílovými zeměmi byly nejdříve Německo a Rakousko, později zejména Španělsko a Řecko, jež miloval pro záři helénského slunce. Z cest se nikdy nevracel s prázdnou. Kromě knih a kopií odborné literatury si vždy přivážel nová přátelství, která pro svou otevřenou a přímou povahu snadno navazoval a jimž zachovával obdivuhodnou věrnost. Tak shromáždil mezinárodní skupinu platónských badatelů. Souběžně s tím založil v roce 1997 Českou platónskou společnost jako pořadatele každoročních konferencí (v lichém roce mezinárodní, v sudém národní) a začlenil ji do velké Mezinárodní platónské společnosti. Do Prahy přivedl řadu významných platónských badatelů a řadu mladších adeptů uvedl ve styk se zahraničními odborníky. Loni se konala devátá národní a letos na podzim se bude konat desátá mezinárodní platónská konference, která se stala známým a vyhledávaným vědeckým fórem.
Aleš Havlíček byl vyznáním filosof. Byl-li zároveň mužem vůle a jednání, byla to filosofie, z níž čerpal motivaci a cíle. Jaká byla Alešova filosofie? Ze svých raných studií exaktních a technických věd a z filosofie Ladislava Hejdánka si odnesl přesvědčení, že pravým úběžníkem filosofického myšlení a filosofického života není nic, co by se dalo uchopit jako „předmět“ pozitivního vědění, vyjádřitelný formálním jazykem logiky a matematiky, nýbrž spíše cosi, co má povahu dění, jež se týká našeho vlastního života, jeho utváření a jeho celkového zaměření. Studium Platóna jej vedlo k názoru, že subjektem tohoto dění je lidská duše v mnohotvárnosti svých složek a že orientačním bodem jejího sebeutváření jako harmonické jednoty je dobro. S řadou moderních interpretů zastával názor, že platónské dobro nemá povahu ryze kognitivního předmětu, nýbrž úběžníku celostního a celoživotního vztahu, který z povahy věci nemůže být pouhou součástí lidského rozumění, nýbrž musí je zásadním způsobem přesahovat. V tomto přesvědčení Aleš Havlíček žil, jednal a zemřel.
Filip Karfík
Pro přílohu Orientace LN, 25.7.2015 a internetový magazín LN Česká pozice 27.7.2015
Oznámení na stránkách International Plato Society
Kondolence k úmrtí Aleše Havlíčka
Publikace
Aleš Havlíček, Ideje a zbožnost v Platónově dialogu Euthyfrón, Ústí nad Labem, Filosofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2012. ISBN 978-80-7414-388-5
Aleš Havlíček, Dialog, etika a politika, studie k Platónovým raným a středním dialogům, Praha, OIKOYMENH, 2010. ISBN 978-80-7298-262-2
